Chorobná žárlivost

Jednou z povah, která může rozložit i jinak dobře se rozvíjející manželství, je chorobná žárlivost. Na tom je nejhorší, že si to žárlivec většinou ani neuvědomuje a často sám bývá nevěrný.

Kdo nežárlí, nemiluje?

Drobná žárlivost je snad ve vztahu určitě dobrá, dá se žít i zcela bez ní, ale kde je hranice mezi milou a chorobnou žárlivostí? Žárlivost se může stupňovat, třeba pod vlivem ukecaných přátel, ale i podle hesla, že podle sebe soudím tebe, jak jsme se zmínili na začátku. A pak je to již jen krůček a žárlivost přeroste přes hlavu a jen krok zbývá od konce vztahu.

Postup

Žárlivost začíná většinou jako hra s otázkami: “Kde jsi byla, kdo tam byl,” a podobně. Pak se vše začne stupňovat, když se druhému bude plánovat čas a řídit život, prohlížet pošta i elektronická a mobil. Za každým sebenepatrnějším “prohřeškem” následují hlučné a dlouhé scény s výčitkami, s vyhrožováním a nakonec i s tělesnými tresty. Prohřeškem může být úsměv na prodavače v obchodě, letmý pohled na někoho na ulici, pár nevinných slov u popelnice se sousedem a jiné pro normálně žijící lidi obvyklé společenské záležitosti.

Řešení

Je si třeba uvědomit, že lze takovou žárlivost řešit několika způsoby, ale jsou mezi nimi i scestné. Třeba sliby, že se dotyčný změní, když neodejdete nebo nepodáte žádost o rozvod. Většinou se to plní jen po krátkou dobu. Mluvíme o tom, že žárlivcem je muž, ženy jsou v tomto směru méně agresivní. Ženy někdy dokáží toho snést velmi hodně, domácí násilí i také naši chorobnou žárlivost, a to jen proto, že jsou třeba ve vztahu děti, že nemají kam jít atd. Takže věřte, že jediné řešení je odejít z takového svazku. Klidný život je víc i s dětmi, než se žárlivcem, který ve své zlobě stejně nemá čas se rodině a dětem řádně věnovat.